Kamarád
Kamarád
Opět se změnil. Nebyla to velká povahová změna, ale byla. Opět mu to někdo provedl, provrtal mu srdce šípem. Zradil ho jeho nejlepší kámoš. Zprvu to nechápal. Nebyl schopen to pochopit a snad to ani nechtěl chápat. Tohle se přeci nedělá, pohrávat si s city člověka a pak ho zranit, donutit ho klesnout . Bylo mu smutno přišlo to z té nejmíň čekané strany. Pomohl mu z bryndy a on ho srazil na kolena. Pak ho zachvátil smutek.
Vyšel ven do ulic, kráčel silnicí a okolo něj proudily davy lidí, nikdo si ho nevšiml, nikdo se ho neoptal jak se měl, či co dělal.Byl ta sám. Někdo mu chyběl. Snad ne někdo, ale něco, chyběl mu kus srdce. Ten, kterej mu vyrvali násilím z těla. Byl teď podivuhodně prázdný, ta část duše mu hodně chyběla. Jak kráčel ulicí plnou aut a lidí utíkal čas a ruch v ulicích se zmenšoval až nakonec úplně zmizel. Světlo rudé od červánků dopadalo na jeho záda avšak nevrhalo žádný stín. Jen zapadající slunko vědělo čím to je, byl úplně prázdný.
Konečně vyšel z města. Zamířil k blízkému lesíku, k jednomu stromu. Došel ke stromu a objal ho pažemi. Bylo mu úplně jedno jak to vypadá. Stál bez jakéhokoliv pohybu několik minut, potřeboval někoho mít u sebe. Tisknul se k němu jako malé dítě. Byl sám, tak strašně sám. I člověk, kterému důvěřoval víc jak sám sobě ho zklamal. To prostě nejde překousnout a jít dál. Bylo mu z toho na nic. Zaplavovali ho hořké pocity. Tohle se mu nemělo stát. Raději by zemřel než tohle. Jeho životem byli kamarádi. Rodiče na něj kašlali a on hledal útěchu u přátel a ti ho teď také zklamali. Ztratil smysl života, nebo spíš jeho nedílnou část. Po kmeni stromu stékali slzy. Křišťálově bílé.
Dubovým lesem proudilo rudé světlo, proplouvalo mezi stromy, kličkovalo větvemi až dorazilo a onu stromu. Zalilo chlapcovi tvář. Celého ho ho sebou zakrylo a soucitně obklopovalo. Vítr přestal foukat, nastalo ticho. Slunce zapadlo a nastala černá noc.
Tu noc zemřel.
Jeden spisovatel prohlásil, že člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele.