***GOTH***

Gotická kultura Gotická kultura k nám pronikala zhruba od 2. poloviny 13. století z Francie, kde v 2. polovině 12. století vznikla. Datujeme ji přibližně až do roku 1470.Nositeli gotické kultury byli obyvatelé měst, kteří užívali nových, dokonalejších nástrojů a zařízení. Bohatí měšťané si stavěli kamenné domy a zřizovali prostory pro provozování obchodu i pro zdokonalenou řemeslnou výrobu.Starší školy při klášterech a farách sloužily od raného středověku hlavně ke vzdělávání kněží. Měšťané začali zakládat školy, kde se jejich děti učily číst, psát a počítat a vzdělávaly se také v latině. Latina byla nejen jazykem církve a učenců, ale také mezinárodní dorozumívací řečí. Do městských škol chodili synové patriciů, obchodníků a bohatších řemeslníků. Chudí žáci, pokud se do školy dostali, byli často živi z milodaru. Nejvyšší vzdělání poskytovaly univerzity. Nejstarší z nich vznikly v Itálii, Francii a v Anglii. Univerzita, řízená rektorem, měla obvykle 4 fakulty, v jejíchž čele stáli děkani. Kdo úspěšně skončil studie, mohl dosáhnout titulu bakaláře nebo vyšší titul mistra a doktora. Bakaláři většinou vyučovali na městských školách. Po roce 1200 se začaly psát knihy a úřední písemnosti nejen latinsky, ale také v národních jazycích. Národní jazyky v literatuře a úřadech se začaly nejdříve užívat v Itálii a ve Francii, později také v německých státech a městech. K nejstarším česky psaným literárním dílům patří rýmovaná kronika Dalimilova, která vznikla brzy po roce 1300. Po ní následovala další kronika Zbraslavská Petra Žitavského (psána ale latinsky a dokončena před rokem 1340) a Husitská kronika Vavřince z Březové (po roce 1420). Mnohá literární díla se již nevěnovala pouze náboženské tematice, ale objevily se i satirické knihy, kritizující společnost a byly sestaveny texty k prvním divadelním vystoupením. Pouze bohoslužebným účelům nebyla již určena ani gotická hudba. Měla již také světské účely - především zpříjemnit život u panovnických a šlechtických dvorů. Gotický sloh ovlivnil i výzdobu psaných a malovaných knih, písmo (viz. Příloha), stejně jako střih módních oděvů.Ve výtvarném umění vznikaly plastiky a malby světců umisťované především v kostelech. V zobrazování Kristovy matky - Panny Marie s Ježíškem - vynikli jihočeští řezbáři Mistr vyšebrodský a Mistr třeboňský. Z autorů barevných maleb na dřevěných deskách je nejvýznamnější Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pro malířství gotiky je příznačná také malba na sklo. Pozadí obrazů je zlacené. Gotické sochařství se vyznačuje především zdobením oltářů. Materiálem bylo dřevo a kámen. Dále se také vyznačuje esovitým prohnutím figur a řasením roucha. V architektuře se gotická kultura projevila především ve stavbě kostelů a katedrál, městských radnic a domů, hradů a tvrzí, mostů i městských opevnění s věžemi. Stavebním materiálem byl již téměř zcela kámen. Nová technika dovolila stavět nebývale vysoké prostorné budovy, do kterých vnikalo světlo velkými okny. Kostely se tedy vypínaly do výše, výrazně převyšovaly ostatní domy, měly poměrně tenké zdi, které bývaly doplněny opěrným systémem. Typickým znakem gotického stavitelství se stal lomený oblouk, jímž stavitelé uzavírali klenby oken i vchodů. Nejkrásnějšími a nejdokonalejšími gotickými stavbami jsou vysoké chrámy (tzv. katedrály), které byly pilíři rozčleněny do tří či pěti lodí. Gotická okna i dveře (portály) jsou uzavřeny lomenými oblouky. Velké stavby byly i zvenčí bohatě ozdobeny kamenickými ozdobami (fiálami, růžicemi, chrliči aj.). Také vnitřek nákladných gotických staveb byl zdoben bohatěji než dříve. Vedle maleb na stěnách se objevují i deskové obrazy a sochy ze dřeva i z kamene. K vybavení prostor patří i nádherná zlatnická a kovotepecká díla. Nejen církev, ale i bohatá šlechta a městští patriciové vybavovali své příbytky uměleckými díly. V gotickém slohu byla zahájena stavba chrámu svatého Víta na Pražském Hradě, jsou v něm postaveny četné pražské kostely ( např. Panny Marie Sněžné, Týnský chrám, Staronová synagóga v Praze), měšťanské domy v Kutné Hoře, chrám svatého Bartoloměje v Kolíně nad Labem, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, klášter v Předklášteří u Tišnova a další. Rozsáhlým a nedávno obnoveným gotickým stavebním celkem je Anežský klášter v Praze. Z gotických hradů je nejznámější Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov, Bezděz, Pernštejn, Špilberk, Rábí aj. Z měst Kutná Hora, Písek,Nymburk, Tábor, Plzeň, Český Krumlov aj. Gotický sloh vládl evropské architektuře dlouhá čtyři staletí a je samozřejmé, že se během té doby vyvíjel a proměňoval. Proto někdy hovoříme o tzv. gotice rané, vrcholné a pozdní, ale toto dělení samozřejmě neplatí pro různé země ve stejnou dobu. Nehledě na to, že v různých zemích se pro označování jednotlivých stupňů slohového vývoje užívá zcela odlišných názvů.V Čechách se gotika dělila na přemyslovskou (raná gotika), lucemburskou (vrcholná gotika) a vladislavskou (pozdní gotika). Za znaky gotiky (i když to neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského oblouku vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve vrcholu geometrickými obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlválcově vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken "šalování", bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický sklep. Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice. Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Podstatnou její součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními synodami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh, jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu. U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné, až již to jsou válcové přípory v koutech a na plochách křížových pilířů nebo stěn, či sloupky v stále ještě ústupkových portálech. Typické jsou pro 13. století trojlaločné oblouky - jetelový list- u portálků i v kružbách, dále těžké hmotné profily žeber, oblouků i jiných článků a náběžní štítky při styku žebra s konzolou nebo hlavicí přípory. Z kleneb charakterizují 13. století kromě běžných křížových klenby šestidílné, v menších centrálních prostorách se objevují hvězdové klenby. V hradní a opevňovací architektuře rané gotiky se někdy vysoké hradební věže a věže hradů, ať na kruhovém nebo čtyřúhelném půdoryse směrem nahoru zužují. 13. stolení - především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. - je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy. Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku1492 již souběžně s přicházející renesanci. Ani ona není jednolitým slohovým projevem. Naopak počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Václavovi. Husitské války totiž rázem zastvily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění. Stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listů, dalším oblíbeným příbuzným motivem se stávají sukovité pokroucené větve, užívané v nejrůznější funkce, nakonec i místo klenebních žeber, a doprovázejí je plastiky drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této slohové fázi - ač ne poprvé - se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi aj. Datovací pomůckou jsou kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice, kružby) i štíty erbů, nabývajících nesouměrného zprohýbaného a vykrajovaného tvaru kolčích štítků. V rozkvětu pozdní gotiky stojí z kleneb na předním místě klenby kroužené, jejichž žebra se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy se objevuje přetínání a přerušování žeber, nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou. Protože v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století), jednak je zaměňují motivem větví. Od konce 15. století střídá dosavadní žebrovou klenbu klenba sklípková neboli diamantová, ve starší literatuře zvaná též routová, jejíž povrch je plasticky i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu.